Společné vzdělávání

Podle odhadů u nás žije 10−15 % dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a ty mají nárok na adekvátní podporu, jež vyrovná jejich přístup ke vzdělávání. Ať jsou to děti se zdravotním postižením, ze socioekonomicky znevýhodněného nebo odlišného kulturního prostředí, děti s duševními obtížemi, traumatizované či s odlišným mateřským jazykem. Stát pamatuje s podporou i na děti nadané. 

Nárok na společné vzdělávání přitom v ČR zakotvuje už od roku 2004 školský zákon. V roce 2010 následoval další krok: byl přijat vůbec první strategický dokument podporující inkluzivní vzdělávání – Národní akční plán inkluzivního vzdělávání. Bylo to nezbytné, protože tou dobou se v běžných základních školách vzdělávalo již 51 % žáků se zdravotním postižením, do něhož jsou ve školství zahrnuty i poruchy učení a chování.  

Za největší úspěch lze považovat rok 2016, kdy se v běžných ZŠ vzdělávalo již 65 % žáků se zdravotním postižením a v účinnost vstoupila takzvaná novela školského zákona zakotvující právní nárok dětí se speciálními vzdělávacími potřebami na podporu. Právě jejím prostřednictvím se za spolupůsobení SOFA podařilo ve vzdělávání zavést zákonný nárok na podpůrná opatření ve školách a zajistit jejich systémové financování, které do té doby záviselo na možnostech každé jednotlivé školy v konkrétním kraji. Dále byla přijata vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, upravující režim poskytování podpůrných opatření a související aspekty.  

V současné době je ve společném vzdělávání již 77 % dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a přístupu, který se zpočátku snažil především o integraci takových dětí, se daří i něco víc. Přes počáteční obavy, že děti se speciální vzdělávacími potřebami budou například zpomalovat své spolužáky, se ukázal opak. Potvrdily to i výsledky PISA, stejně jako každodenní praxe ve školách.  

A podařilo se také propsat vliv inkluze do vzdělávání jako takového – proto dnes vzdělávání nepočítá pouze s individualitou znevýhodněných dětí, ale každého jednoho dítěte, včetně těch nadaných. Jinými slovy: individuální potřeby při učení má každé dítě, protože má za sebou jiný životní příběh a přináší jedinečné zkušenosti, silné stránky a pohled na svět. I to pomáhá ukotvit inkluzivní pedagogika, jež počítá s tím, že každé dítě se učí a rozvíjí jiným tempem a potřebuje k tomu různou míru podpory.  

Právě společné vzdělávání také ve školách akcentovalo nutnost systematické péče
o vztahy a socio-emoční rozvoj dětí. Mimo jiné tím, že učí děti spolupracovat, vzájemně komunikovat, umět vyslechnout a přijmout názor druhého.  

Z tohoto pohledu lze momentálně za největší budoucí krok v rámci společného vzdělávání považovat snahu dotáhnout v rámci projednávané novely školského zákona systémové financování školních psychologů a speciálních pedagogů, které zatím školy musí řešit v časově omezených projektech. Jejich přítomnost ve školách je přitom stále důležitější. Nejen kvůli podpoře inkluze, ale i wellbeingu a duševního zdraví, které u českých dětí vykazují znepokojivě zhoršující se tendenci.  

Spolupracujeme se školami na řešení konkrétních problémů 
Podporujeme síťování škol na partnery v jejich území, rozvoj mezioborové spolupráce, multidisciplinární týmy duševního zdraví, přenos světově i lokálně ověřených dobrých praxí a evidence-based přístupů.  

Iniciujeme změny v konkrétní praxi i v zákonech 
Provozujeme poradnu pro rodiny, školy i další aktéry vzdělávání. Pořádáme semináře, webináře a konference. Připomínkujeme legislativu i strategické dokumenty, spolupracujeme se státní správou, školami a neziskovým sektorem, jsme členy řady pracovních skupin. 

Nabouráváme předsudky a šíříme povědomí o přínosu společného vzdělávání 
Vůči společnému vzdělávání, nazývanému také inkluzivní, panuje stále řada předsudků a obav. Snažíme se ve veřejném prostoru i při debatách s odborníky šířit povědomí o jeho přínosech, vyvracet mýty a zejména podporovat podmínky pro jeho dobrou realizaci. 

Mluvíme také o dětech nadaných 
Protože i ty mají své specifické vzdělávací potřeby. Společnost u nich však předpokládá, že mají cestu vzděláváním snadnou, a automaticky na ně klade zvýšené nároky. Nadané děti bývají nicméně velmi zranitelné a potřebují podporu při zvládání potíží, které nebývají vidět (psychické obtíže, nesnadná socializace, šikana) a které jim o to víc mohou znemožňovat naplno uplatnit svůj potenciál.