Situace je vážná: pečujme o sebe, podpořme děti
Mnoho z nás se cítí vyčerpaně, demotivovaně, smutně nebo prostě na dně. A stejně jsou na tom i naše děti. Abychom jim mohli být oporou a byli s to jim pomáhat s překonáváním nevídaně těžkého období, které prožívají již v tak útlém věku, musíme se aktivně starat sami o sebe. Jen tak budeme mít dostatek energie pomoci druhým. Jak na to? Inspirujte se našimi doporučeními.
1. Aktivně pečuji o svou psychickou pohodu
Pro děti jsou učitelé jedni z nejdůležitějších dospělých. Vědomě i nevědomě nás zrcadlí.
„Před vstupem do třídy hluboce vydechnu a vzpomenu si na pěkný zážitek z víkendu nebo na co se těším.“
2.Vítám a vyhledávám pomoc
Přijmout a vyhledat pomoc je projevem sebevědomí a odvahy. Buďme dětem dobrým vzorem. Kontakty na vhodnou pomoc pro děti i dospělé vyvěsme v prostorách školy i na jejím webu, aktivně je komunikujme dětem i jejich rodičům.
„Vím, že pomoc odborníka může prospět mně, dětem i rodinám. Zprostředkuji relevantní kontakty a nabízím praktickou pomoc při hledání odborné pomoci. Když je potřeba, poprosím výchovného poradce, aby zavolal poskytovateli služby společně s rodiči.“
3. Naslouchám a podporuji porozumění
Zejména při zvýšeném stresu potřebují děti srozumitelné informace, opakování, a hlavně pozitivní zpětnou vazbu. Chvalme, vyjadřujme porozumění, vyslechněme jejich potřeby a poskytněme dostatek uklidňujících informací.
„Když řeším trápení dětí, soustředím se i na neverbální signály. Mluvím s nimi s respektem, otevřeně, ale bez vyvolání obav a ověřuji si, že informacím rozumí.“
4. Všímám si a jednám
I v závažných situacích se mohou děti ostýchat svěřit. Potřeby a trápení vyjadřují verbálně nebo se odrážejí v jejich chování. Snažme se s dětmi mluvit, nabízejme jim pomoc a v případě potřeby zasáhněme. Můžeme být jedinými, kdo skutečně jedná.
„O některých dětech se včas radím po telefonu s odborníky, při akutním ohrožení jednám rychle a kontaktuji policii a OSPOD.“
5. Mám realistická očekávání
Buďme ohleduplní k sobě, dětem, rodičům i kolegům. Kladení příliš velkých nároků se odráží na psychice nás i okolí a přináší nepohodu.
„Vím, že stihneme méně učiva, ale můžu s dětmi cvičit plánování. Společně se třídou si formulujeme splnitelné cíle, které rozdělíme na menší kroky s možností vlastních úprav. Každý dosažený krok s dětmi řádně oslavím.“
6. Hledám souvislosti
Každá situace má nějaké okolnosti a příčiny. Když zjistíme, co se odehrávalo před onou situací, můžeme ji lépe řešit. Za neobvyklým chováním často najdeme smutek, frustraci, neznalost, trauma apod.
„Když se něco vyvrbí, snažím se hned nechrlit věty začínající Co jsi…? Kdo to…? Proč…?, ale zklidním se. Nespoléhám na domněnky a ptám se zúčastněných, co se stalo, jak se cítili, koho to ovlivnilo a jak společně situaci napravíme.“
7. Sytím příjemnou atmosféru
Všichni jsme součástí „ekosystému“ školy. A i když někdy zaprší, tak se s dostatkem přívětivých a pečujících lidí podaří udržet atmosféru pohody, která je nezbytná pro efektivní učení a akceleruje rozvoj kognitivních schopností.
„S žáky i kolegy slavíme maličkosti, všem rodičům píšu pár hezkých zpráv a jednou za čas se s kolegy snažím uspořádat atraktivní akce na půdě školy pro rodiče a komunitu. Podělit se o oblíbenou domácí pomazánku a jen tak poklábosit je k nezaplacení.“
8. Vlídně podporuji zapojení
Každý sice čelíme jiným výzvám, ale všem pomáhá, když táhneme za jeden provaz. Snažme se najít společnou motivaci a podporujme touhy rodičů, dětí i kolegů. Vyjadřujme pozitivně vlastní tužby, ať můžeme motivy sloučit.
„Mnoho rodičů má narušený vztah ke škole, do které chodili. I když se jedná o jinou školu, snažím se nejdříve vybudovat důvěru podporou a porozuměním a poté hledám společnou cestu. Vždy se můžu odrazit od toho, že nám všem jde o spokojenost dítěte.“