Umění zklidnění

Každý z nás se jistě dostal do situace, kdy jsme se díky působení vnějších nebo vnitřních faktorů dostali do stavu stresové aktivace. Někdy se projeví bušením srdce, zvýšením hlasu, rozšířením očí (například když vidíme dítě v nebezpečné situaci), jindy se úlekem zastavíme a máme pocit, že nám odtekla všechna krev z hlavy i končetin někam do neznáma (například když vstoupíme do vozovky a těsně nás mine auto).

Umíte si představit, že byste v té chvíli měli řešit matematickou rovnici nebo identifikovat větné členy? To by ani fyziologicky nebylo možné.

Náš mozek ve stresu zapne „alarm“ na do té doby, než se alarm vypne se

můžeme soustředit jedině na strategie k přežití – ÚTOK/ÚTĚK/STRNUTÍ.

Stres a schopnost učení

Nám dospělým i dětem se však často stává, že stres není tak velký, aby ihned přepnul mozek do boje o přežití, ale dlouhodobě nás udržuje v napětí a nějaký „alarm“ v pozadí nám ruší soustředění a psychickou pohodu. A samozřejmě se občas může stres zvýšit do takové míry, že „práskneme do stolu“ nebo „se na všechno vykašleme“.

Je to přirozená reakce u dospělých i u dětí. Každá reakce s sebou nese přiměřené důsledky. K naučení jiného chování je však nejefektivnější se cíleně učit novým strategiím a zajišťovat pozitivní zpětnou vazbu, když se nové chování daří uplatnit více na: Připravili jsme pro učitele článek o Pozitivní podpoře chování PBIS | PBIS ČR

V každém případě nemá smysl snažit se (na)učit něco nového, když nám v hlavě sílí alarm volající „už dost“ – velmi těžko si cokoliv nového představíme, nemůžeme naplno využívat kognitivní funkce, a navíc si zapamatujeme jen velmi málo (když by Vás těsně minulo auto, vzpomněli byste si, na co jste mysleli? Když byste viděli dítě v ohrožení, vnímali byste, kolik z rádia hlásí hospitalizovaných?).

TŘI ZPŮSOBY REGULACE

Když však jednáme s dítětem nebo dospělým, který se zrovna nachází ve vyšší stresové aktivaci, je důležité vědět, jak mu pomoci. Především ne v každé situaci můžeme zvolit stejný způsob zklidnění neboli regulace.

1. Regulace rozumem

Pokud jednáme s člověkem, který na nás působí klidně, ale jedná způsobem, který je potřeba korigovat, pak můžeme využít běžnou řeč a sdělit vše, co potřebujeme.

V takovém případě působíme na vývojově nejmladší neokortex a využíváme

takzvanou REGULACI ROZUMEM.

Pokyny a požadavky zdůvodňujeme. Snažíme se argumentovat tak, aby sdělení bylo jedinci (především u dětí) blízké a skutečně rozuměli tomu, proč danou věc mají nebo nemají dělat – v čem to bude prospěšné jim nebo druhým lidem.

Ale u dětí (nebo osob, které se v životě často setkávali s těžkými situacemi) se velmi brzy setkáme s tím, že řeč jakoby přestanou vnímat. Regulace rozumem je pro jedince nejnáročnějším způsobem zklidnění a ve stresu se „zablokuje“ jako první.

2. Regulace vztahem

Pokud jednáme s osobou poněkud nejistou, projevující se mírným odporem a vykazující mírné známky stresu (stav znepokojení), pak máme jedinečnou možnost využít regulaci vztahem (při další eskalaci bychom museli zvolit senzomotorickou regulaci).

Při tomto způsobu se pro zklidnění působí na limbický systém, tedy centrum emocí,

chování, dlouhodobé paměti atd.

Snažíme se tedy působit pozitivně (přiměřeně situaci), signalizovat náš pečující vztah k osobě, kterou se snažíme zklidnit, nabízet pomocnou ruku a dávat najevo, že společně situaci zvládneme.

Obtíž je v tom, že daná osoba již prakticky nevnímá obsah řeči. Není tolik podstatné, co říkáme, ale jak to říkáme. Nejvíce nám tedy pomůže příjemný (pozitivní nebo neutrální) výraz ve tváři, omezení gestikulace v prostoru, zklidnění hlasového projevu (ztišit, zpomalit tempo), zkrácení vět na nejdůležitější sdělení a pozitivní formulace, fyzické snížení svého postoje na úroveň očí u dítěte nebo sedícího (při uhýbání neudržujme na sílu oční kontakt) a především omezení signalizace negativních emocí (nakrčené čelo, bouchání do stolu, zvýšený hlas, nepřiměřená fyzická blízkost…)

Člověk, který je sám klidný, a se kterým se cítíme v bezpečí, nás dokáže zklidnit.

Pokračováním ve slovním usměrňování namísto zklidnění pomocí regulace vztahem u dítěte dosáhneme pravého opaku – zvýšení aktivace jeho systému reakce na stres a eskalaci stavu, který již mohou provázet prvky agrese nebo útěk.

3. Regulace pohybem a smysly

V závažnějších situacích nebo pokud se nepodaří dotyčného zklidnit (např. při neúmyslné eskalaci stavu) se následkem automatické reakce na stres snižuje aktivita limbického systému a regulace vztahem ke zklidnění nestačí. V tu chvíli se blížíme „boji o přežití“.

U dané osoby můžeme pozorovat reakce jako vzdor a odmítání spolupráce, snahu o únik ze situace, slibování nesplnitelného, odpojení od reality nebo apatii. Může se přidat i agrese, sebepoškozování či ničení majetku. Nervová soustava vysílá signály ohrožení a osoba se necítí v bezpečí, nemá dostatečný pojem o čase, projevuje se reaktivně a nemá přístup k vyšším kognitivním schopnostem (abstraktní, konkrétní myšlení apod).

Senzomotorická regulace je regulace pohybem a stimulací smyslových receptorů kůže či jazyka, čímž působí na vývojově nejstarší struktury mozku. Stav zvýšené aktivace mohou vyvolávat nejen podněty z vnějšku, ale i zevnitř těla, například nízká hladina cukru v krvi, nedostatek kyslíku v místnosti, přehřátí, pocit zimy.

Přechod z klidu do stavu strachu nebo zděšení může být postupný i rychlý v závislosti na situaci i jedinci samotném. Především u osob a dětí v náročných situacích nebo s předchozími negativními zkušenostmi se často setkáme s rychlejší a intenzivnější stresovou aktivací.

Ke zklidnění se často podvědomě pokoušíme využít pohybů svého těla a smyslů.