Why should we talk more about violence in close relationships?

Česká společnost se vůči násilí v mezilidských vztazích vymezuje stále velmi opatrně. Asi bychom těžko hledali někoho, kdo by otevřeně řekl, že ubližovat svým blízkým je v pořádku. Přesto když se v prosinci minulého roku v Poslanecké sněmovně diskutovalo o nepřijatelnosti duševního strádání, tělesného trestání a jiných ponižujících opatření, strhla se mezi poslanci opět vášnivá debata, ve které se našlo nemálo zástupců obhajujících „pohlavky z lásky jako legitimní výchovný prostředek”. O čem to vypovídá?

Obecně se ukazuje, že o násilí v našich blízkých vztazích málo mluvíme, přestože má obrovské dopady. Negativní důsledky nepříznivých zkušeností z dětství na fyzické i duševní zdraví dokládá výzkum již řadu desetiletí. Děti vystavené násilí, ať už ho zažívají přímo nebo jako svědci, mají větší riziko toho, že mu budou vystaveny i v dospělosti nebo se ho dokonce budou samy dopouštět. Poukazuje se také na souvislost mezi traumatickými zkušenostmi a následným zneužíváním alkoholu a jiných drog nebo sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami. Nepříznivé vztahy v rodině mají ale dopady i na aktuální psychický stav dětí a mladých lidí, ovlivňují jejich školní úspěšnost, sebepojetí a vztahy s vrstevníky nebo jejich vztahy k dospělým a autoritám. V neposlední řadě je u nich častější i výskyt řady onemocnění a zdravotních obtíží.

Změňme pohled na násilí

Mluvit o násilí, kterého se dopouštějí naši blízcí nebo my sami, je těžké. Uvědomění si toho, že vůči druhému překračuji hranice a ubližuji mu, ať už jde o fyzické ubližování, psychické ponižování nebo agresi, je spojeno s pocity viny a studu. Podle klinické psycholožky Barbory Jakobsen z norské organizace Alternative to violence, která se tématu násilí v blízkých vztazích dlouhodobě věnuje, se lidé, kteří ubližují svým blízkým, za své jednání často stydí a jen neradi si připouštějí, jak negativně může na druhé jejich jednání působit. I je samotné ale často trápí, čeho se dopouštějí. Proto je podle jejího názoru potřeba o násilí více mluvit.

Musíme se naučit definovat násilí a mluvit otevřeně o tom, co agresor způsobuje i co ho k tomu vede. Snaha porozumět tomu, co se ve vztazích děje, může pomoci změnit vzorce chování, které se často předávají i mezigeneračně. Barbora Jakobsen se proto kromě pomoci obětem násilí zaměřuje i na pomoc samotným násilníkům. Do Česka přináší dobrou praxi z Norska, kde se před 30 lety rozhodli změnit způsob, jak se o násilí veřejně mluví a nabídli pomoc i těm, kdo svým blízkým ubližují.

Tento přístup se setkal s nečekaně pozitivní odezvou, společnost citlivá k násilí umožnila samotným pachatelům, aby své pocity a důvody svého jednání mohli sdílet a prostřednictvím terapie svou situaci řešit. Často si tyto vzorce jednání totiž přinášejí do nových vztahů ze své původní rodiny, a přestože vnímají, že to není dobře, neví, co s tím.

O násilí by se mělo učit i ve školách

Podle psycholožky Jakobsen najdeme v každé třídě statisticky 3 až 4 dospívající, kteří znají násilí ze své rodiny, a v raných partnerských vztazích zažívá násilí dokonce až 30 % mladých lidí. Školy a další instituce, které pracují s dětmi a mladými lidmi, mají tak jedinečnou příležitost přetrhnout řetězící se vztahové modely a nabídnout bezpečné prostředí, kde bude možné probudit důvěru a mluvit i o náročných tématech a situacích.

Je třeba pomoci mladým lidem rozpoznávat, jak vypadají zdravé vztahy a jak řešit situace, ve kterých se necítí dobře. A jako společnost bychom měli pochopit a prosazovat, že jakákoli forma násilí vůči druhému je nepřijatelná, zvyšovat naši schopnost o těchto složitých věcech mluvit a řešit je a umožnit těm, kteří jsou násilím ohroženi nebo se ho sami dopouštějí, vyhledat dostupnou pomoc.

Věděli byste co dělat, když se vám někdo z vašeho okolí svěří, že je vystaven násilnému jednání nebo byl jeho svědkem? Podělte se s námi o své zkušenosti!