Představujeme Vám nepostradatelnou členku expertního týmu projektu PorT Zuzanu Horálkovou

Nepostradatelnou součástí expertního týmu Institutu trauma respektujícího přístupu v rámci projektu PorT (Porozumění traumatu) je Zuzana Horálková, která absolvovala magisterské studium v oboru učitelství pro 1. stupeň a následně v oboru speciální pedagogika. Po čtyřech letech vyučování na základní škole začala pracovat na ambulantním oddělení střediska výchovné péče, kde působí doposud. Navíc je v terapeutickém výcviku kognitivně-behaviorální terapie a věnuje se doktorskému studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oblasti trauma-informovaného přístupu. Pokud chcete Zuzanu poznat lépe a dozvědět se, proč se rozhodla stát se členem našeho týmu nebo co ji nejvíce motivuje a baví, doporučujeme Vám přečíst si rozhovor, který jsme pro Vás připravili.

Proč ses rozhodla zapojit do týmu projektu PorT? 

Už nějakou dobu před začátkem projektu jsem se zajímala o trauma-informovaný přístup a možnosti jeho implementace do českých škol. V této souvislosti jsem narazila na práce psychiatra Bruce Perryho a jeho neurosekvenční model, který přinášel pro mě nový pohled na práci s dětmi s náročným chováním. Umožnil mi lépe porozumět projevům dětí, které si ve svém dosavadním životě prošly nepříznivými zážitky, a poskytl mi vodítko, jak lze těmto dětem pomoci nejen v prostředí terapie. Díky spolupráci s ČOSIV jsem měla možnost dozvědět se o tomto přístupu více a seznámit se zahraničními odborníky, kterým se podařilo neurosekvenční model úspěšně zavést do praxe. Sdílení jejich zkušeností mě přesvědčilo o tom, že by tento přístup mohl velmi pomoci nejen dětem s náročným chováním, ale také pedagogům, sociálním pracovníkům a dalším, kteří se těmto dětem věnují.

Nabídka zapojení do projektu PorT, který se neurosekvenčním modelem inspiruje, pro mě představovala výzvu, ale zároveň i možnost, jak trauma-informovaný přístup rozšířit do českého prostředí. Plně se ztotožňuji s cíli projektu a velmi respektuji odborníky, kteří byli jeho hlavními iniciátory, i další členy týmu, kteří usilují o změnu přístupu k ohroženým dětem.

Jaká je tvá role v rámci projektu a co tě na této práci těší?

Jsem členkou expertního týmu projektu. Nejvíce mě těší, že se můžu věnovat něčemu, co mi dává smysl a v co věřím. Zároveň je pro mě velkou radostí pracovat s lidmi, kteří jsou nejen na vysoké úrovni z hlediska odbornosti, ale především mají upřímný zájem systémově měnit přístup k ohroženým dětem. Jejich zkušenosti, entuziasmus, odhodlání i expertní znalosti jsou pro mě velkou motivací. Těší mě také rozmanitost, kterou tato práce nabízí. Umožňuje mi dále si rozšiřovat svou odbornost v oblasti traumatu a jeho dopadů, být kreativní při tvorbě nového vzdělávacího kurikula a podpůrných materiálů a zahrnuje také přímou práci s odborníky, kteří se věnují dětem a mohou v jejich životech mnohé pozitivně ovlivnit.

Jaký vztah máš k dětem? 

V podstatě celý svůj dospělý život se pohybuji v různých dětských kolektivech, ať už jako vedoucí kroužků a letních táborů, učitelka, speciální pedagožka, nebo terapeutka. Práce s dětmi pro mě znamená velkou zodpovědnost, která je někdy zahlcující. Zároveň mi ale přináší obrovské naplnění a mnoho radosti. Stále více si uvědomuji, jaké privilegium je mít šťastné dětství. Přála bych si, aby se dětem, které si ve svém životě prošly traumatickými zkušenostmi, vždy dostalo včasné a adekvátní podpory a ony tak měly možnost se ze své negativní zkušenosti co nejdříve zotavit. Pevně věřím, že právě projekt PorT k naplnění tohoto přání přispěje.

Vrať se do období, kdy jsi sama byla ještě dítě školou povinné… Uvítala bys, kdyby už tehdy učitelé ovládali přístupy, které jim v projektu představíte? Pamatuješ si na případy, které by se daly řešit jinak? 

Měla jsem to velké štěstí, že jsem chodila do školy, která si už tehdy uvědomovala, jak důležitá je bezpečná a přátelská atmosféra. Kladla důraz na dobré vztahy mezi žáky, ale také na ty mezi žáky a učiteli. Skutečnost, že jsme svým učitelům mohli tykat, mi pomohla vnímat je jako své spojence, na které se můžu v případě potřeby obrátit. Každý den nám učitelé nabízeli několik pozitivních momentů, kdy nám věnovali individuální pozornost, ať už ranním pozdravem, sdílením zážitků z víkendu nebo popřáním pěkného odpoledne. Třikrát ročně také jezdila celá škola na týdenní pobyty, kde jsme se věnovali sportu, navazovali nová přátelství a utužovali ta stávající. Mám tedy na svá školní léta převážně pozitivní vzpomínky. Na druhou stranu jsem si vědoma toho, že v oblasti přístupu k dětem s náročným chováním by se tehdy dalo mnohé zlepšit. Používání trestů za porušování pravidel málokdy vedlo k zamýšleným výsledkům. „Zlobiví žáci“ odcházeli s poznámkami nebo byli posláni za dveře třídy. Náročné chování dětí bylo vnímáno jako útok proti učiteli, nikoli jako obranná strategie dotyčného.

Ačkoli se domnívám, že naše škola byla v oblasti podpory wellbeingu pokroková, uplatňovala řadu opatření, která vycházela z nepochopení potřeb žáků. Domnívám se, že v tomto ohledu by nástroje a techniky trauma respektujícího přístupu, se kterými učitele v připravovaném kurzu seznámíme, byly velkým přínosem pro žáky i pedagogy.

V čem projekt pomůže dětem a v čem pedagogickým a sociálním pracovníkům?

Pedagogickým a sociálním pracovníkům projekt představí techniky a nástroje, pomocí nichž mohou předcházet výskytu náročného chování u dětí, a postupy, jimiž lze efektivně přistupovat k těm ve stavu akutní stresové reakce. Pomůže jim také porozumět potřebám dětí, zejména těch, které si prošly nějakou nepříznivou životní zkušeností, a ukáže jim, jak tyto potřeby vhodně naplňovat. Seznámí je s klíčovými informacemi o tom, jaký může mít trauma dopad na fungování dítěte a jak důležitou roli mohou oni sami sehrát na cestě k jeho zotavení. Projekt současně klade velký důraz na wellbeing odborníků samotných. Vycházíme z premisy, že pro podporu duševní pohody dětí je nezbytné, aby i dospělí byli schopní seberegulace a dokázali pečovat o své duševní zdraví. Budeme se tedy mimo jiné zabývat i zásadami psychohygieny a jednoduchými regulačními technikami, které je možné použít kdykoli v průběhu dne k vlastnímu zklidnění a relaxaci. Důležitou součástí projektu je také práce s indikátory ohrožení dítěte. Naším cílem je, aby osoby pracující s dětmi dokázaly rozpoznat, zda je dítě vystaveno riziku ohrožení, a současně věděly, na koho se v případě takového podezření obrátit. Tím by pak mělo být zaručeno poskytnutí včasné a adekvátní pomoci.

Dětem by pak mělo pomoci vše výše napsané. Díky přístupu pedagogů a sociálních pracovníků založenému na porozumění jejich potřebám budou více času schopné přijímat nové informace, učit se a dosahovat lepších akademických výsledků. Zároveň budou mít samy příležitost osvojit si cvičení a techniky, které jim pomohou regulovat jejich nervový systém a dosáhnout zklidnění ve chvíli, kdy pociťují lehké rozrušení. Především pak u nich bude posilován pocit bezpečí, který je nezbytný pro maximální rozvoj jejich potenciálu.

Jak vypadá tvůj klasický pracovní den, čemu se v projektu aktivně věnuješ? 

Popsat můj klasický pracovní den je poměrně těžké, jelikož práce v projektu je velmi rozmanitá. Často se mi stává, že ráno vstávám s určitou představou o tom, jak bude můj den probíhat, a během první pracovní hodiny se můj plán zcela změní. Většinou reaguji na aktuální potřeby projektu, ať už se týkají nastudování nových materiálů, kontrolování odborných dokumentů, přípravy podkladů pro vzdělávací kurz, či účasti na různých meetinzích. Každý pracovní den je originál. V poslední době se snažím zejména o finalizaci obsahu vzdělávacího kurzu pro lektory a zpracování didaktiky kurzu pro učitele a sociální pracovníky.

Co tě v projektu nejvíce motivuje, co ti dodává nejvíce energie? 

Při práci ve středisku se často setkávám s dětmi, které vlivem nejrůznějších okolností zažívaly chronický stres a nyní se potýkají s jeho dlouhodobými následky. V mnoha případech se ke mně tyto děti dostávají na doporučení školy, jelikož „jsou nezvladatelné, problematické, zlobivé“. Když pak komunikuji s jejich učiteli, často u nich cítím snahu žákovi pomoci, ale zároveň i velkou bezmoc a frustraci. Společně pak vymýšlíme, jak nejlépe postupovat, aby bylo ve třídě dobře jak dotyčnému žákovi a ostatním dětem, tak i samotnému učiteli. V rámci této spolupráce vždy vycházím z principů, vědomostí, zkušeností i nástrojů, které bychom rádi šířili právě v rámci projektu PorT. Největší motivací a zdrojem energie pro další práci je pak pro mě pozitivní zpětná vazba těchto dětí a pedagogů, kterým se podařilo udělat ten odvážný krok a „něco změnit“.

Co tě v následujících týdnech/měsících čeká? 

V následujících týdnech, potažmo měsících nás v expertním týmu čeká dokončování lektorského kurzu a kurzu pro učitele, příprava metodických materiálů, domlouvání finální podoby výukových videí a pravděpodobně poradenská činnost, která přichází spíše nahodile. To vše se neobejde bez společných meetingů, spolupráce s odborníky na národní i mezinárodní úrovni a s fokusní peer skupinou.

V čem je podle tebe projekt PorT výjimečný?

Projekt PorT je výjimečný už svým ambiciózním cílem, který spočívá v porozumění dopadům traumatu a změně pohledu na náročné chování dětí. Naší snahou je proměnit otázku „Co je s ním/ní špatně?“ na „Čím si v životě prošel/prošla a jaké jsou jeho/její potřeby?“. Zároveň má poměrně širokou cílovou skupinu, kterou zastupují nejen pedagogové a pracovníci v sociálních, případně zdravotních službách, ale zejména samotné děti. Jsme přesvědčení, že techniky, postupy a nástroje, které budeme v rámci projektu PorT sdílet, jsou prospěšné nejen jedincům s traumatickými zkušenostmi, ale i všem ostatním, dospělým i dětem. Výjimečnost projektu mimo jiné vnímám také v zapojení národních i mezinárodních týmů do průběžné tvorby kurikula kurzu a ve spolupráci s týmem peerek, které jsou pro nás největším zdrojem inspirace a zkušeností v oblasti problematiky traumatu.

Na jakou část projektu se nejvíce těšíš?

Každá část projektu v sobě skrývá komponent, který ji činí zajímavou a poutavou. Osobně se asi nejvíce těším na část lektorskou, kdy budeme moci s účastníky kurzu diskutovat o jejich vlastních zkušenostech a společně hledat a zkoušet, co by jim v jejich práci mohlo nejvíce pomoci.

Co nám projekt PorT přinese?

Ráda bych řekla, že nám projekt přinese šťastnější děti a spokojenější učitele i sociální pracovníky, ale je to spíše mé vroucí přání. Samozřejmě si uvědomuji, že dopady projektu se budou projevovat postupně a že porozumění potřebám dětí s traumatickou zkušeností a s tím související změna pohledu na náročné chování dětí jsou cíle, které za dobu trvání projektu nelze zcela naplnit. Nicméně věřím, že se nám podaří na cestě za těmito cíli dojít tak daleko, abychom mohli pozorovat první individuální úspěchy, které povedou k dalšímu šíření výstupů projektu. V tom nám bude nápomocné rozsáhlé zaměření projektu a bohatá spolupráce s odborníky napříč obory i aktéry na systémové úrovni.

Projekt PorT – Porozumění traumatu

Vytváříme podmínky pro to, aby dětem s traumatickými zkušenostmi byla ve školách a dalších institucích poskytována podpora napomáhající zmírňování následků traumatu, aby mohly naplno rozvíjet svůj potenciál a prožít spokojený život.

Více o projektu najdete na těchto webových stránkách.