Nastavování hranic s dětmi a podpůrného rodinného prostředí pomocí pozitivní zpětné vazby

Pojďme se podívat na několik jednoduchých tipů, jak chování dětí pozitivně podpořit i mimo školní lavice. Pokud rodič děti pozitivně motivuje, může to zásadně ovlivnit klima v rodině.

Dále uvedené principy vycházejí z výzkumně ověřeného systému PBIS, který staví na přirozené schopnosti člověka naučit se reagovat na své prostředí určitým chováním. Vychází z předpokladu, že chování lze naučit podobně jako jiný vzdělávací obsah, skrze zážitkové aktivity, pozitivní motivaci, podporu silných stránek a modelů v blízkém okolí.
Více o PBIS se dozvíte zde: Pozitivní podpora chování (PBIS) - Society for all

Stanovte si očekávání a nastavte dětem předvídatelný režim

Nejde jen o zapojování do chodu domácnosti, motivaci za úklid pokoje či za vynesený koš.
Děti bychom měli oceňovat také za chování, které chceme, aby postupně přijaly.
Na začátku je dobré se s dětmi domluvit, jaká jsou v rodině očekávání.
Promluvte si společně o tom, jaké chování se vám vzájemně líbí a jaké byste raději změnili a proč. Z názorů všech členů domácnosti jednoduše vytvoříte obecnější očekávání. Jejich naplňováním se všichni v domácnosti budou cítit dobře: jak děti, tak i dospělí.
Měla by být přibližně tři, maximálně pět.
Jak už jsme napověděli, očekávání odkazují ke všeobecným hodnotám rodiny. Naplňovat se mohou různě, respektive různými způsoby chování. Vůbec přitom nejde o nějaká konkrétní pravidla, co dělat nebo nedělat. Dětem stanovíme spíše rámce, ke kterým můžeme jejich chování vztahovat.
Očekávání by měla odpovídat nejen potřebám dospělých, ale i dětí. A co je důležité, děti by měly rozumět tomu, co pro naši rodinu znamenají a proč jsme vybrali právě tyto hodnoty.
Příklad: respekt, zodpovědnost, bezpečí.

Co je cílem našich očekávání?

Především naučit děti rozumět tomu, co znamená respekt, zodpovědnost nebo bezpečí a jak se projevují v chování. Měli bychom jim také názorně ukázat, jakým chováním mohou k těmto důležitým očekáváním přispívat. Nejen doma, ale i ve škole. Nebudou to pro ně jen prázdná slova, ale budou skutečně vědět, co znamenají.

Ptáte se, jak toho dosáhnout?

Ke každému očekávání doporučujeme uvést konkrétní příklad, jaká je naše představa o chování dětí. Také může pomoci, když jim konkrétní způsob chování spojíme s prostorem nebo situací v domácnosti.
Vezměte větší arch papíru, dost velký na to, aby byl čitelný i z větší dálky. Napište na něj očekávání s příklady chování. Doplňte piktogramy nebo souvisejícími obrázky, pomáhá to lepšímu zapamatování. Přípravu plakátu můžete pojmout jako společnou aktivitu s dětmi.

Pojďte se podívat, jak mohou taková očekávání chování vypadat v praxi u dětí starších 12 let.

Příklady vhodných činností [pro puberťáky]:

Opakování je klíčem k úspěchu

Víte, kolikrát je zapotřebí opakovat určité chování, aby si ho děti zautomatizovaly? Osmkrát.
Pokud zkrátka chceme, aby po příchodu domů samy uklidily boty do botníku, je potřeba jim to osmkrát ukázat a pokaždé si to musí také samy vyzkoušet.
A teď ke druhé rodičovské výzvě - víte, kolikrát musíte určitou činnost opakovat, abyste u svých dětí nahradili nevhodné chování? Třicetkrát.

Ocenění má větší sílu než napomínání

A nyní se pojďme podívat na podporu dodržování nastavených očekávání.
Klíč k úspěchu spočívá v tom, že namísto napomínání za nevhodné chování začneme dítě častěji oceňovat a poutat tak jeho pozornost k očekávánému chování.
Ano, to zcela jistě potrvá nějakou dobu i rodičům. Je totiž potřeba začít si všímat věcí, které se daří a následně je slovně (před druhými nebo jen mezi čtyřma očima) ocenit.
Když věnujeme pozornost chování dítěte jen ve chvíli, když dělá něco špatně, dostáváme se častěji do konfliktů a dítě vnímá, že více pozornosti dostává v souvislosti s nevhodným chováním.
Může si tak podvědomě vytvořit spojení, že když chce získat pozornost druhých (například rodiče nebo učitele), musí něco provést. Díky tomu se pak zbytečně dostává do konfliktů a často ani neví proč.
Používání pozitivní podpory chování samozřejmě neznamená, že úplně přestaneme
reagovat na nevhodné chování dítěte.
Úplně jednoduše: vše, co musíme udělat, je častější pozitivní zpětnou vazbou upevňovat chování, které se potkává s dohodnutými očekáváními.

Nevhodné chování dětí

Na nevhodné chování se snažíme reagovat klidně a s dítětem je rozebíráme, až když na obou stranách opadnou emoce. S učením chování je to stejné jako s učením čehokoliv jiného.
Jako například v matematice: když dítě nespočte pro nás jednoduchý příklad, také neskončíme u toho, že mu vynadáme, že to neumí. Ne. Budeme s ním látku procvičovat, dokud se ji nenaučí.
A stejné je to i s chováním.
Začít si všímat a oceňovat dobré chování není lehké. Náš mozek je naučený všímat si nebezpečí a problémů. Musíme tedy začít sami u sebe, nastavit si postupné kroky, které nám pomohou se oceňování chování naučit. A i pro nás je to proces postupný.

Můžeme si položit následující otázky:

     1) Jakého chování si u svých dětí nejvíce všímám?

     2) Co se dětem daří, ale zatím tomu nevěnuji moc pozornosti?

     3) Jaké chování se dětem někdy daří dobře a někdy hůře? Co to ovlivňuje?

Zkuste si všímat chvílí, kdy je vám společně dobře a nemusíte nic řešit. Využijte jich a řekněte dítěti, jaké chování pomáhá takovou situaci vytvořit.
Postupně se můžete snažit situaci lépe a detailněji popsat, kdy pojmenujete konkrétní chování a spojíte ho s dohodnutým očekáváním.
Dává Vám to vše velký smysl? Tak se s námi ještě pojďte podívat, jaké konkrétní věty můžete použít.

Respekt, zodpovědnost, bezpečí

Můžete například říct:

„Vidím, že si s bráškou půjčujete hračky, mám radost, že se při hraní respektujete“.

„Všiml/a jsem si, že jsi při odchodu z pokojíčku zhasl/a světlo, těší mě, že jsi zodpovědný/á“

„Moc mě těší vidět, že se při chůzi ze schodů přidržuješ zábradlí, to je bezpečné chování“.

Postupně můžete přejít od popisu k otázkám.
Například:

„Myslíš si, že nám naše dohodnutá očekávání fungují?
Co třeba teď, když si hrajeme, dodržujeme některé z nich?“

„Jak se teď cítíš?
Co myslíš, že tomu pomáhá?“

Pro snadnější připomenutí si můžeme například nastavit, že v několika aktivitách za den
(nebo těsně po nich) dítě oceníte - například na procházce, večer před spaním apod. Někteří
nadšenci si například dávají upomínku na hodinkách nebo lísteček na dveře, aby se jim ze
začátku dařilo si na ocenění vzpomenout.
Postupně se s učením pozitivního přístupu k chování dětí mění i přístup k dalším oblastem.

Možná si všimnete, že i k řešení náročnějších situací přistupujete pozitivněji. Můžete
zkusit přeformulovat i některé zaběhlé fráze v často se opakujících situacích tak, aby více
reflektovaly to, co dítě dělat má než naopak.

Důvěra v úspěch dítěte

Důležitým výchozím bodem pro efektivní komunikaci mezi rodiči a dětmi je důvěra v úspěch dítěte. Jasně a konkrétně dáváme najevo, co se jim daří. Ocenění vhodného chování využíváme jako nástroj, pomocí kterého jim dáváme vědět, že dodržují domluvená očekávání a že si to uvědomujeme a že nás to těší.

Pozitivní zpětná vazba je klíčový princip PBIS. Jde o nejefektivnější způsob, jak posílit očekávané chování a motivovat děti k jeho uplatňování v budoucnu. Funguje tedy dlouhodobě. Na rozdíl od motivace strachem, která funguje krátkodobě. Výhrůžky nebo obavy z trestu fungují, dokud se nás dítě bojí. Dělá, co chceme. Jednou se nás ale bát přestane a s tím ruku v ruce plnit námi vyžadované chování. Často nastane i pravý opak.
Pokud chceme, aby si dítě očekávané chování vžilo a odneslo do života, je naší volbou pozitivní posilování.
• Pozitivní zpětná vazba se zaměřuje na to, co bylo uděláno dobře, a oceňuje za konkrétní chování.
• Tím, že děti oceňujeme za jejich úsilí a propojujeme konkrétní projevy chování s očekáváními, zvyšujeme jejich motivaci a ochotu pokračovat v žádoucím chování.
• Pozitivní zpětná vazba je nejúčinnější, když je konkrétní a specifická, takže děti přesně vědí, co dělají správně.
• Pozitivní zpětnou vazbou k chování dětí posilujeme vzájemné vztahy a pocit důvěry

Jednoduše řečeno, cíleně bychom měli vyhledávat příležitosti, kdy můžeme děti za jejich chování ocenit. Počet takových situací bychom měli průběžně zvyšovat.
Postupně by mělo pozitivní zpevňování převážit nad napomínáním (pokud se objevuje náročné chování, které musíme korigovat, měli bychom hledat o to více jiných příležitostí k ocenění).
Ideální poměr pozitivní a negativní zpětné vazby na chování dítěte ve škole je 4:1 a doma 5:1. Tedy na jedno pokárání za nevhodné chování připadá pět pochval za očekávané chování.

Jak může znít ocenění v konkrétních situacích?

Respekt

„Moc mě potěšilo, že jsi nechal prostor sestře, aby taky řekla svůj názor. Projevil si jí tím respekt.“

„Mám radost, že jsi počkal/a, až na tebe přijde řada.Tím respektuješ druhé.“

„Vážím si toho, že jsi pustila tu starší paní sednout, je to projevem respektu.“

Zodpovědnost

„Rád/a vidím, že jste připraveni k odchodu na čas. To je projev zodpovědného chování.“

„Vážím si toho, že teď pracuješ s maximálním nasazením. To je zodpovědný přístup.“

„Oceňuji, že jste zodpovědní a máte všechny hračky uklizené.“

Bezpečí

„Mám radost, že sis před bruslením nasadil/a helmu i chrániče. Tím jsi zvýšil/a svoje bezpečí.“

„Moc mě potěšilo, že ses rozhlédl, než jsi přešel na druhou stranu silnice. To je bezpečné chování.“

„Je skvělé, že jsi před odchodem z domu zkontroloval/a, že jsou všechna okna v přízemí zavřená. Tím jsi zvýšil/a naše bezpečí.“

Oceňování chování také mimo jiné posiluje dobré vztahy mezi rodičem a dítětem. Poměr pozitivní a negativní zpětné vazby 5:1 zajišťuje, že pokárání naše dobré vztahy nenaruší.
Když by tomu bylo naopak a negativní zpětná vazba převažovala, dítě se začne vztahově vzdalovat.
Pozitivní zpětná vazba má tedy velkou přidanou hodnotu: pomáhá nám vytvářet podnětné prostředí a upevňuje to, čemu sami dáváme pozornost.
A ano, je potřeba, abychom si jako rodiče všímali toho, co dělají děti správně. To, co jsme dříve považovali za samozřejmost, nyní považujeme za příležitost k posílení žádoucího chování. Podporujeme tím, aby to dělaly častěji.

Jak upozorníme na nevhodné chování?

Asi tušíte, že používáním pozitivní zpětné vazby zlobení úplně nevymizí. Vždy se budou vyskytovat situace, které potřebujeme s dětmi řešit a vysvětlit jim, jaké jsou důsledky takového chování. Pomůžeme jim uvědomit si, jak lépe se lze v podobné situaci napříště zachovat.
A jak tedy na to? Popište nevhodné chování, přesně ho pojmenujte. Co se stalo a jaký to mělo přirozený důsledek. Při komunikaci s dítětem o nevhodném chování bychom měli být sami klidní. Do rozhovoru se pouštíme až tehdy, kdy vyprchá vztek, frustrace, strach a další emoce. I dítě by mělo být při rozhovoru v klidu, jinak nebude vnímat, co mu říkáme.
Například je možné říci:

„Měla jsem o Tebe opravdu velký strach. Dejme si chvilku, ať se oba uklidníme, pak si o tom promluvíme.“

Poté vysvětlíme a společně s dítětem vyzkoušíme, jaké chování by bylo v dané situaci
vhodnější.

„Po schodech chodíme pomalu a držíme se zábradlí, abychom se nezranili. Podívej, takhle. Vyzkoušíš si to se mnou? Takhle se po schodech chodí bezpečně.“

Přehledné uspořádání domácnosti je důležité stejně jako vizualizace pravidel

Podoba domácího prostředí má také vliv na chování dětí. Pokud jej vhodně uspořádáme, můžeme spoustě konfliktům předejít.
Přehledné uspořádání věcí pomáhá dětem se v prostředí orientovat. Když mají hračky své místo, je jednoduší nacvičit s dítětem kdy a jak se hračky uklízejí. Doporučujeme například hrací koberec nebo jiné vyznačení, kde si hrát s určitými hračkami (např. s legem nebo jinými stavebnicemi s menšími díly).
Pro děti je také přínosné, když mají v domácnosti místa, která vybízejí k různým typům hry.
Například relaxační koutek s polštářky a dekou, hrací prostor na zemi, stolek na kreslení a vyrábění, místo na živější hry, kde děti mohou vybít energii (případně často využívat prostor venku). Můžete tato místa projít s dětmi a zeptat se jich, jak se na daných místech cítí a zda by chtěly něco změnit. K jednotlivým místům můžete také vytvořit jednoduché příklady, jak se v nich chovat.
Chcete nácvik udělat zábavnější? Využijte hudbu (klidná/živější k práci apod.), světlo nebo vůně, které s dětmi společně vyberete.
Ptejte se dětí na jejich názor a dejte jim prostor k vyjádření svých potřeb. Zvyšováním tlaku nebo okřikováním jen ztrácíte čas a nabouráváte vytvořenou strukturu pravidel a hranic.

Závěrem

Téma pozitivní zpětné vazby jsme vám dnes představili poměrně zeširoka. Pro lepší zapamatování důležitých bodů jsme si pro vás připravili malé shrnutí.

Dodržováním jednoduchých a efektivních pokynů vytvoříme prostředí, kde bude dobře nám i našim dětem. Odměnou nám rodičům bude méně konfliktů s dětmi, bezpečné a podporující prostředí v rodině a ve finále také více času, energie a chuti na společné aktivity.
Pokud vás podstata pozitivní zpětné vazby v rodinném prostředí zaujala, pro čerpání více informací doporučujeme tyto anglické materiály.
Podívejte se také na jeden z našich minulých příspěvků na blogu, kde dáváme tipy, jak připravit děti na život podporou rozvoje socio­‐emočního učení.