Mezioborová spolupráce na Praze 6 pohledem vedoucí Odboru školství

Dítě přestane chodit do školy. Nebo do ní sice chodí, ale je stále častěji unavené, úzkostné, uzavřené či v konfliktu s okolím. Zhorší se mu prospěch, přestane zvládat vztahy se spolužáky nebo o sobě začne mluvit negativně. Škola často tuší, že nejde jen o „kázeňský problém“ nebo běžnou vývojovou potíž. Nemusí však být jasné, kdo všechno má do podpory vstoupit, jak rychle reagovat a jak postupovat, aby dítě nepropadlo mezerami v systému.

Právě v takových situacích se ukazuje význam mezioborové spolupráce. Škola, školní poradenské pracoviště, sociální služby, psychologická a zdravotní péče, OSPOD, neziskové organizace a další zapojené instituce by neměly fungovat jako izolované ostrovy. Potřebují o sobě vědět, umět se propojit a společně hledat nejvhodnější podporu pro dítě i jeho rodinu.

Praha 6 spustila v roce 2025 jako první pražská městská část projekt mezioborové spolupráce zaměřený na podporu ohrožených dětí. Vznikla pozice koordinátorky, jejímž úkolem je propojovat odbornice a odborníky z různých oblastí, posilovat spolupráci škol, sociálních a zdravotních služeb i dalších organizací a podporovat včasné rozpoznání dětí, které potřebují pomoc. SOFA se na rozvoji spolupráce na Praze 6 podílí metodicky a pomáhá nastavovat postupy, které školám i dalším službám usnadňují orientaci v náročných situacích.

Jak vypadá mezioborová spolupráce z pohledu městské části, která školy zřizuje a zároveň se podílí na vytváření podmínek pro fungování celého systému? O tom jsme hovořili s Marií Kubíkovou, vedoucí Odboru školství Městské části Praha 6. Popisuje, kde podle ní děti nejčastěji propadají mezerami mezi jednotlivými službami, co spolupráci pomáhá rozhýbat a proč nestačí přidat školám další povinnosti bez odpovídajících kapacit.

Jaké situace spojené s ohrožením dětí vám dělají největší starosti?

Protože máme na starosti mateřské a základní školy, nejčastěji se s ohroženými dětmi setkáváme právě v základních školách. Vnímáme, že některé děti systémem propadají, protože včasné rozpoznání jejich obtíží a následná péče nejsou dostatečně koordinované.

Všichni odvádějí záslužnou práci, ale jednotlivé organizace a orgány veřejné správy si ne vždy dokážou účinně předávat informace a spolupracovat. Dítě pak může uvíznout v mezeře mezi nimi. Často se to projeví stížnostmi rodičů nebo problémy ve škole. Škola například říká, že podporu nedokáže dovést do zdárného konce, protože některý z dalších aktérů nespolupracuje.

Jako odbor školství se v takové situaci můžeme cítit bezradní, protože řešení jednotlivých případů není naší hlavní rolí. Zároveň ale vnímám, že bychom měli přispívat ke zlepšování systému jako celku.

Co podle vás nejvíce pomáhá situaci ohrožených dětí úspěšně řešit?

Především lepší komunikace, propojení aktérů a srozumitelně nastavené postupy v místě, kde se situace řeší. Pokud jednotlivé služby spolupracují a někdo o celý systém průběžně pečuje a pomáhá ho zlepšovat, může se podpora dětí výrazně posunout.

Je potřeba zmapovat celé „klubko“ zapojených institucí – neziskové organizace, poradny i jednotlivé odbory úřadu – a jasně nastavit, kdo se v konkrétních situacích na koho obrací a kdo, s kým a kdy komunikuje. Systém existuje, ale protože každý postupuje především po své vlastní ose, spolupráce občas vázne.

Co podporuje účinnou spolupráci škol, zdravotních a sociálních služeb, OSPOD, policie a dalších aktérů?

Velmi se nám osvědčilo osobní setkávání. Po letech komunikace prostřednictvím e-mailů, telefonátů a občasných dílčích schůzek se aktéři poprvé skutečně potkali na větším společném setkání. Tehdy jsme mu říkali Veletrh služeb, dnes by šlo spíše o kulatý stůl, na kterém se mohou probírat také konkrétní případy.

Osobní znalost lidí spolupráci výrazně zlepšuje. Pomáhá vědět, kdo je na druhé straně, jak reaguje a jakým způsobem pracuje. Je to účinnější než poslat e-mail a potom čekat na odpověď. Důležité je také pravidelné setkávání všech aktérů, například nad aktuálními a nejnaléhavějšími situacemi.

Co naopak spolupráci brání?

Všichni toho máme hodně a ne pro každého je toto téma hlavní prioritou. Škola má především učit, úřad musí zajišťovat rozpočet a řadu dalších agend. Člověk, který má podporu ohrožených dětí ve své hlavní náplni práce, se proto může cítit osamocený.

Je důležité, aby zapojení aktéři přijali tuto oblast jako společnou prioritu. Když se začnou pravidelně setkávat a jasně si řeknou, že jim jde o stejnou věc, spolupráce získá větší váhu. Potřebná je také podpora politické reprezentace a přijetí skutečnosti, že ohrožené děti žijí i v bohaté městské části. Jejich obtíže mohou mít jinou podobu než v sociálně vyloučených lokalitách – může jít například o dopady komplikovaných rozvodů.

Zároveň musí existovat někdo, kdo jednotlivé aktéry průběžně propojuje a spolupráci organizuje. Jinak se může snadno stát, že se jeden spolehne na druhého a nakonec situaci neřeší nikdo. Potřebujeme systém, který se postupně, po malých krocích posouvá dopředu. To se na Praze 6 podařilo nastartovat.

Jak hodnotíte působení koordinátorky mezioborové spolupráce na Praze 6?

Role koordinátorky není jednoduchá. V průběhu projektu se u nás osoba na této pozici změnila a předávání agendy bylo složité. Koordinátorka si musela vytvořit vlastní rámec práce a s metodickou podporou SOFA ho postupně naplňovat. Získává zkušenosti, osamostatňuje se a vytváří systém odpovídající potřebám konkrétní lokality.

Naši zkušenost hodnotím pozitivně. Zároveň se ale znovu vracím k tomu, že mezioborová spolupráce musí být vnímána jako priorita. Koordinátorka potřebuje důvěru a dostatečně silné postavení, aby mohla síť skutečně vytvářet. Dobře funguje, pokud je pozice ukotvena pod městskou částí, která pro ni vyčlení jasný prostor a odpovídající kapacitu.

Pokud by koordinaci vykonával někdo vedle deseti dalších agend, fungovat to nebude – kvůli nedostatku času i slabému vnímání celé role. Zejména při zavádění systému je potřeba věnovat se koordinaci naplno, ideálně na celý pracovní úvazek. Teprve až budou postupy dobře nastavené a zavedené, lze uvažovat o rozšíření pracovní náplně.

Koordinátorce by podle mě prospělo také nadresortní ukotvení, například v kanceláři starosty nebo tajemníka. Nyní spolupráci prosazujeme především ze školství, ale bez ochoty ostatních odborů máme omezené možnosti. Spolupráce se nám ale i tak zatím daří. Vyšší postavení v rámci úřadu by usnadnilo propojování všech potřebných agend.

Jaké systémové změny by nejvíce pomohly dětem a rodinám ve vaší městské části?

Nejpalčivějším problémem je nyní nedostatečné financování školních poradenských pracovišť ze strany státu. Když stát neposkytne potřebné prostředky, musíme si často poradit sami. Podobně jsme postupovali, když jsme chtěli zavést výuku cizích jazyků od první třídy a financovali jsme ji z vlastních prostředků.

Doufáme, že se nám do rozpočtu na rok 2027 podaří prosadit příspěvek na mzdy pracovníků školních poradenských pracovišť, aby jejich úvazky nebyly tak omezené jako nyní. Dostupnost podpory přímo ve škole je klíčová. Škola je největším „nárazníkem“ – měla by dokázat včas zareagovat, dítěti a rodině pomoci a podle potřeby je nasměrovat k dalším službám. Pokud nezareaguje včas, dítě může zůstat bez podpory a problém se postupně vyhrotí.

Situaci umocňuje rostoucí počet dětí cizinců a dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Škola tak plní stále více funkcí nad rámec samotného vzdělávání. Pokud jí nepomůžeme, začne váznout i její hlavní úkol – kvalitně učit.

Další povinnosti nelze jednoduše přenést na učitele, kteří by si ke svému úvazku přibrali například několik hodin péče o stovky dětí. Museli by omezit přípravu na výuku a neměli by dostatek prostoru věnovat se svému předmětu, protože by před nimi stála fronta dětí s obtížemi.

Když bude dobře fungovat školní poradenské pracoviště, bude lépe fungovat také vzdělávání. To je v našem jednoznačném zájmu.

Marie Kubíková, vedoucí Odboru školství Městské části Praha 6